Kdo je ten chlap? Hledání Boba Dylana

Populárně-naučné Edice Klobouk dolů – hudební biografie

David Dalton

  • Překlad: Ladislav Šenkyřík
  • Popis: vázaná, 448 stran
  • Formát: 15 × 23 cm
  • Edice: Klobouk dolů, svazek 3
  • Rok vydání: 2014 (1. vydání)
  • EAN: 9788087506417
  • ISBN: 978-80-87506-41-7

398 Kč

Ušetřete 50 Kč
z běžné ceny 448 Kč

Koupit
v e-shopu 65. pole

HLEDÁNÍ BOBA DYLANA

Podle mnohých nejlepší biografie, která kdy byla napsána o Bobu Dylanovi, vyniká originálním pojetím a obrazným jazykem. Bob Dylan hraje už půl století prvořadou roli ve vývoji populární hudby a nejednou určoval směr, jímž se bude rock či folk ubírat. Podobně významných umělců není mnoho a ještě míň je těch, jejichž dílo je po celou dobu jejich kariéry neustále podrobováno nadšenému zkoumání. Dylan přesto zůstává v mnoha ohledech tajemnou záhadou. Kdo je tím „skutečným“ Bobem Dylanem? Je to Bobby Zimmerman, adolescent toužící uniknout z dusivé atmosféry amerického maloměsta, plagiátor Woodyho Guthrieho okouzlující počátkem šedesátých let folkové publikum v kavárnách Greenwich Village, folkový mesiáš, znovuzrozený křesťan, elvisovský Dylan, Jack Fate z filmu Inkognito nebo živý národní poklad? Kdo je ten chlap? – Tu otázku si položil Dylan sám v písničce „Ballad of a Thin Man“ ze slavného alba Highway 61 Revisited.

Respektovaný autor David Dalton vykresluje detailní portrét rockové ikony a důmyslně odhaluje hazardní hry, které Dylan během své kariéry provádí s vlastní osobností. Dalton píše zasvěceným a provokativním stylem, který je prosycen poetickými obrazy, nečekanými kulturními souvislostmi i ironickým humorem.

Kniha Kdo je ten chlap?, citlivě přeložená Ladislavem Šenkyříkem, sleduje Dylanův imaginativní život, je plná Daltonových pronikavých postřehů, které zbavují falešného pozlátka mnohé dylanovské mýty, a propojuje průběh skutečných událostí s názory jak Dylana samého, tak těch, kteří mu stáli a stojí v životě nejblíž. Čerpá ze svědectví Dylanových přátel a spolupracovníků – včetně Marianne Faithfullové, Allena Ginsberga, Petera Stampfela, Larryho „Ratso“ Slomana, Erika Andersena, Nata Hentoffa, Andrewa Oldhama, Nata Finkelsteina a dalších – a nabízí zcela nový pohled na tohoto muže, jeho mýtus a hudební éru, k jejímž hlavním protagonistům patřil a stále patří.


O autorovi:

David Dalton je významný americký novinář a spisovatel, zakládající redaktor časopisu Rolling Stone. Je nositelem Ceny Katedry žurnalistiky Kolumbijské univerzity a za svůj životopis Marianne Faithfullové nazvaný Faithfull obdržel prestižní ocenění Ralph J. Gleason Best Rock Book. Je autorem čtyřiadvaceti knih včetně životopisů Jamese Deana, Jima Morrisona, Janis Joplinové, Sida Viciouse a Rolling Stones. V roce 2010 vydal nadšeně přijatou biografii Andyho Warhola Pop. Dalton je spoluautorem (s Jonathanem Cottem) knihy Get Back, jediného autorizovaného životopisu Beatles, který si sama skupina objednala, a scenárista chystaného dokumentu o Janis Joplinové.

 

„Bob Dylan! To je jako mluvit o pyramidách...Člověk jen stojí a čumí.“ [Bono]

„David Dalton, zakládající redaktor časopisu Rolling Stone, sleduje kariéru Boba Dylana od jeho počátků a lze říct, že byl přímo přítomen zrodu jeho mýtu. V knize nepíše pouze o Dylanovi, nýbrž i o tom, jaké to je, když člověk žije tak dlouho v psychické a hudební blízkosti této ikony populární hudby.“ [Janet Maslinová, The New York Times]

 „Daltonova snaha odhalit podstatu dylanovské osobnosti Roberta Zimmermana, postavit ji do správného světla a zformulovat, v čem především spočívá její přínos dějinám hudby a v širokém smyslu světové kultury, představuje fascinující a často nesmírně zábavné, detektivní pátrání. Dylanovy časté výstřední manýry a jeho nevyzpytatelnost nabízejí vzrušující podklady pro nekonečné interpretace. Dalton je plně práv těch svých, které nenudí a v nichž cítíme hluboké autorovo porozumění fenoménu zvanému Bob Dylan.“ [Robin Finnová, The New York Times Book Review]

„Navzdory objemu dylanovské literatury, která by zaplnila menší knihovnu, je velice vzácné, když objevíte knihu, v níž se hudba rozebírá stejně obratně a důsažně jako všechny další aspekty života… Dalton je pronikavý a bystrý kritik.“ [Colin Fleming, Washington Post]

„Poutavá četba, od níž se nelze odtrhnout… Podobný přístup by se v méně schopných rukou rozdrolil a rozpadl, ale Dalton odvedl fantasticky skvělou práci.“ [Publishers Weekly]

„Tajemství Boba Dylana zachycená nestranným a nikdy nenudícím pozorovatelem… Živý a navýsost literární pokus popsat půl století působení žijící literární a hudební legendy nachází správně vyvážený poměr mezi obdivem a skepsí.“ [Kirkus Reviews]

„Všechny knihy Davida Daltona jsou skvělé, ale Kdo je ten Chlap? je obzvlášť pronikavá, zábavná a napsaná nádherným jazykem.“ [Marianne Faithfullová]

„Daltonův posedle poetický styl psaní mě zaujal už kdysi v časopise Rolling Stone. Jeho články a knihy jsem si zamiloval a dones je miluji.“ [Steven Tyler]

„První opravdu hipsterská analýza absolutního hipstera.“ [Lenny Kaye]

„James Joyce stříknutý blues, voodoo a Jimim Hendrixem. Proust by něco takového napsat nemohl.“ [The Herald (Glasgow)]

„Dalton píše jako šílený, zanícený básník. Jsou to pronikavé a strhující obrazy.“ [Oliver Stone]

 

RECENZE A ROZHOVORY:

Ukázky z knihy:

Bob Dylan: ”Milese Davise vypískali. Hanka Williamse vypískali. Stravinského vypískali. Když vás občas nevypískají, nic neznamenáte.“

***

Bob Hudson popisuje Dylanovu nerozhodnost, když zkoušel v květnu téhož roku nahrávat s Erikem Claptonem a skupinou Bluesbreakers Johna Mayalla v Levyho nahrávacím studiu v Londýně: „Dylan váhavě odpočítal začátek (bez jakéhokoli citu pro tempo), kapela nástup zkazila a všechno se rozpadlo. Jeden z lidí od Mayalla potom nadhodil: ‚Tys asi ještě v kapele nehrál, co?‘ Což muselo Dylanovi pořádně hnout žlučí. A měsíc nato nahrál ve studiu jednu z nejslavnějších rokenrolových písniček všech dob, ‚Like a Rolling Stone‘.“

***

Dylan vstupuje do jednotlivých scén se svým protopunkovým účesem jako proměnlivý rozvratný element, čeří události a v lidech, s nimiž se setkává, vzbuzuje rozpačitou nejistotu. Lidé jsou jím magneticky přitahováni, ale zdá se, že nemají ponětí, co je vlastně zač. Nikdo tak docela neví, jak k němu přistupovat. Noviny do toho přihazují senzační drobná sousta. ”Jsem rád, že nejsem já,“ říká, když někdo čte článek o tom, jak Dylan kouří osmdesát cigaret denně. Všechno se točí jen kolem něho. Je prorokem syrových, existenciálních pravd; noviny ho začaly označovat za anarchistu. ”Dejte anarchistovi cigaretu,“ říká s parádním hipsterským výrazem v poslední scéně filmu.

***

O zvuku Blonde on Blonde Dylan pověstně prohlásil: ”Ke zvuku, který slyším ve své hlavě, jsem se nejblíž dostal v jednotlivých seskupeních na albu Blonde on Blonde. Jde o ten tenký, divoký rtuťovitý zvuk. Je kovový a zářivě zlatý, ať už to evokuje cokoli. To je můj specifický zvuk.“ Ale co je to, ten kovově zlatý, divoký rtuťovitý zvuk? Část kouzla zvuku Blonde on Blonde lze přičíst způsobu, jakým Dylan využívá bizarní svět kýčovitých popových popěvků, napodobování Beatles a eurovizní melodie propletené s bluesovými riffy. Když se tyto nepravděpodobné přísady propojí s Dylanovými surrealistickými texty, vytváří to zvláštní a dráždivý efekt. Jako by se hudba po střetu s Dylanovými texty proměnila v protichůdnou verzi sebe sama. Náladu písniček podtrhují epické kudrlinky varhan Ala Koopera; ty vám říkají, odkud se ta přízračná atmosféra bere.

***

Nikdo doposud neprozkoumal porézní hranici mezi autobiografií a fikcí důmyslněji než Dylan; směs reality a imaginace byla odedávna jeho čarodějným lektvarem. Je nejprohnanější tvůrce mýtů o vlastní osobě a daří se mu zaplétat nás do své alegorické postavy – jeho osobnost je tak prosáklá lidskými osudy, které v životě nasbíral, že často zřejmě sám neví, kde končí on a začínají jiní.

***

Apoteózou Dylanovy první herecké role – bezprizorního sirotka ze Středozápadu – je jeho podobizna na obálce časopisu Sing Out!, na které vypadá jako Woody Guthrie Junior. Má jako Woody zhýrale zastrčenou cigaretu v koutku úst, podobně jako James Dean kopíroval existenciální sklon Camusovy gauloisky. Podle sklonu vaší cigarety se dalo soudit na velikost vašeho neštěstí.

***

Za volantem sedí Maymudes, jakýsi hipsterský Lurch z Addamsovy rodiny, zamlklý, soustředěný; Pablo (Paul Clayton) s alchymickou farmakopéou a svými vzpomínkami; a Karman rozebírající věty na sedadle spolujezdce. Opět na cestě si Bob vleze do zavazadlového prostoru kombíku, kde se hrbí nad kufříkovým psacím strojem, má vysunuté antény a chytá veškeré signály jako rádio nenasytně lovící frekvence jezdců Apokalypsy. V manické fázi (”Hele, Paule, dej mi ještě jednu tu pilulku“) mu Pete Karman řekne, že blouzní. Jeden z Dylanových veršů, které jdou Petemu obzvlášť na nervy, zní takto: ”Ptáci jsou přikováni k obloze. Nikdo není svobodný, dokonce i ptáci jsou v okovech.“

***

Ať už byly Dylanovy úmysly jakékoli, nenaplnily se a vydání alba Self Portrait přijali recenzenti s pěnou u pusy. Běsnili a fantazírovali a v tom strašlivém láteření nenechali na svém někdejším mesiáši nitku suchou. Ten člověk je zjevně ve špatném stavu, a co mu to dělají? Nemilosrdně na něho útočí. Typicky sebestředným způsobem kritiků album odrovnají a především zamlží. Hlavním upírem mezi nimi byl Greil Marcus, který Dylana setřel v časopise Rolling Stone. První věta – ”Co je to za sračku?“ – se proslavila víc než album samo.