Lou Reed: Waiting for the Man – Život a hudba

Waiting For The Man vykresluje jednu z vůdčích osobností alternativní hudby, rockovou ikonu, která skrze své kontroverzní texty a typický garážový zvuk ovlivnila celé další směřování rockové hudební scény. Už v éře hippies vystupoval s nekompromisní až mystickou uzavřeností a odtažitostí. Jeho nezaměnitelný styl se pokoušely napodobit generace následovníků. Značně ovlivnil také český underground, několikrát navštívil ČR a přátelil se s Václavem Havlem. Kniha sleduje celý Reedův život od úplných začátků ve skupině Velvet Underground přes více než 40letou sólovou dráhu, během které vystřídal nespočet různých poloh a zapsal se do historie jako jeden z nejoriginálnějších a těžko zařaditelných umělců.

"Všechny knihy o mně jsou kecy. Až na tu Jeremyho." [Lou Reed]

• Recenze "Bez démonů drog a homosexuality by Lou Reed asi zpíval jinak" na idnes.cz
• Pěkný rozhovor s překladatelkou Sylvou Ficovou na Rockový-svět.cz
• Velice pochvalná recenze na Irockshock.net
• Velice pochvalná recenze na Rockový-svět.cz
• Recenze " Nalezení ztraceného Lou Reeda" v Hospodářských novinách

Nejlepší Reedovy písně, podobně jako ty Dylanovy, obstojí jako básně. Po textové stránce sice neustupují formální poetice, ovšem díky své úspornosti a imaginaci jsou kompaktní a nezávislé na hudbě, kvůli které vlastně vznikly. Ztotožnění díla s místem je pak u Reeda natolik naléhavé, že byl už během svého života všeobecně považován za neoficiálního dvorního básníka New Yorku, který ve svých písních dokázal proměnit městskou špínu ve zlato.

Lou se záměrně snažil tvořit literární rock, inspirován četbou autorů jako Raymond Chandler, Nelson Algren, William Burroughs, Allen Ginsberg a Hubert Selby a tvrdil, že uvádění subkultur do rockové hudby k výrazu Velvet Underground nutně patří. Jeho argumentace byla prorocky pravdivá: ”Když můžete takové věci číst, proč je neposlouchat? Užijete si samotné čtení a ještě rockovou hudbu.“

Podle Sterlinga Morrisona byl styl třetí desky Velvet Underground, známé jako ”šedé“ album, důsledkem toho, že kapele na newyorském letišti Johna F. Kennedyho ukradli nahrávky zvukových efektů. Nezbylo jí tedy nic jiného než kompromis s uhlazenější popovou vlnou.

”Nikdo to jako vysvětlení nepřijal, ale je to pravda. Všechny krabice se zvláštními efekty jsme měli v takových kufrech na munici. Dalo se s nimi šíbovat sem a tam, a nic se jim nestalo. Jenže nám je ukradli na letišti JFK v New Yorku, a to byl průšvih.“

”Kdybych v rádiu neslyšel rokenrol, vůbec bych netušil, že je na téhle planetě život. Chápete? Pomyšlení, že všude je všechno stejný jako tam, odkud pocházím, by mě ničilo. Strašně by mě to odrazovalo. Filmy mi v tomhle nepomohly. Ani televize. Pomohlo mi rádio.“

”Už jste někdy stál u okna, viděl chodník a říkal si: ’Co by se stalo, kdybych udělal krok vpřed? Pak byste zjistil, jestli existuje nebe a peklo. Někdy se o druhých lidech něco dozvíte, až když o nich napíšete a zazpíváte píseň…“

”Jedním z mých cílů vždycky bylo, aby moje písně při poslechu působily stoprocentně pravdivě a abyste o mně ani na vteřinu nepochybovali. Jsou stoprocentně pravdivé, ale nejsou vždycky o mně. Hodně z nich jo, ale nemůžu vám říct který… Když se tématu věnuju, znám ho dobře. Dost dobře na to, abych ho poznal na vlastní kůži. Ale každej umělec má právo chránit si svůj vnitřní prostor, a vytvořit si z něj imaginativní dům.“

I když si Reed při vytváření vlastního mýtu možná pletl žánry, zůstal rockovým textařem, a to zdatným, protože New York je zřejmě jeho řemeslně nejlépe zvládnuté album. Reed se jím pokusil uchopit složité téma – kapitalistické vykořisťování, jež ohrožuje odvetným násilím třídu vykořisťovatelů. Děti bez domova, váleční veteráni z Vietnamu, halloweenský průvod zdecimovaných AIDS, s jehož oběťmi se zachází jen jako s nepříjemnými přenašeči viru, kteří ohrožují heterosexuály, drogová válka gangů a metro obšancované psychopaty a lupiči, kteří zoufale potřebují peníze na crack, to byla anarchisticko-sociální témata, která Reeda zajímala víc než chaotické studiové cvičení v rockových klišé.