Sametání pod koberec
Umístění produktu
| Autor | Ondřej Horák |
|---|---|
| Ilustrace | Jiří Troskov |
| Fotografie | Karel Cudlín |
| Popis | vázaná, 160 stran |
|---|---|
| Formát | 13 x 17 cm |
| Rok vydání | 2015 (1. vydání) |
| EAN | 9788087506691 |
| ISBN | 978-80-87506-69-1 |
Všichni si je pamatují daleko přesněji… Všichni vědí daleko lépe, jak to tehdy doopravdy bylo…
Pro někoho jsou devadesátá léta 20. století především začátkem nové demokratické éry. Pro jiné dobou, kdy se za hesla jako „tržní hospodářství“ či „kuponová privatizace“ skrylo obrovské rozkrádání státního majetku. A pro další zas obdobím stráveným v rockových klubech ve společnosti alkoholu a drog.
Kniha Sametání pod koberec je ohlédnutím za dobou, za níž se v současnosti ohlížíme čím dál častěji. Protože právě tehdy bylo zaseto všechno to, co dnes sklízíme. A dokud si nedokážeme pojmenovat, co to vlastně je, nedokážeme se pohnout dál.
Publicista a spisovatel Ondřej Horák přichází jako první s reflexí jedinečného období a s nadhledem oživuje neopakovatelné momenty “divokých devadesátých”.
Ukázka z knihy:
*Všechno jinak — konečně! To bylo heslo počátku devadesátých let. Nikdo už nechtěl jezdit ve škodovce, nikdo nechtěl jezdit na dovolenou k Balatonu, nikdo už nechtěl chodit v českých džínách, nikdo už nechtěl žmoulat besipky, antiperle či sójový suk, nikdo už nechtěl pít kofolu a nikdo už nechtěl jíst vlašák.
Byl čas na auto nějaké značky, kterou by člověk mohl vyslovit hrdě, byť třeba ojeté a dotažené z Německa. Na cestu na vysněný Západ. Na pořádné džíny a jiné oblečení, byť třeba ze second handu. Byl čas na mentosky, na všechna ta lízátka, která dřív mívali pouze na střelnici o pouti nebo v tuzexu, na sprite či fantu a na hamburger nebo aspoň hotdog.
A všeho bylo dost, protože někdo měl zájem toho prodat co nejvíc. A tak toho někdy taky bylo víc než zdrávo, protože lidi toho nakonec tolik nechtěli. Byla spousta časopisů, i těch dříve podpultových, byla spousta knih, i od autorů, na které se dříve vždycky ve čtvrtek stávaly fronty.
A všechno se mohlo najednou taky říct naplno, takže některým začalo vadit, že už nemůžou číst mezi řádky. A dávno pryč už taky byly časy, kdy několikavteřinový náznak nahoty ve filmu znamenal jediné narušení manželského ložnicového stereotypu. Všude bylo najednou plno pornočasopisů, které se lidé styděli kupovat, a tak zvyšovali prodej různých novin, do nichž si je balili. Všechno bylo najednou vyndané na pult. Roky skoupé na náznak.*
Recenze a rozhovory
Rozhovor s autorem knihy Ondřejem Horákem
Dospívá generace, která už nezažila devadesátá léta. Jaká to byla doba? Název nové knihy Sametání pod koberec naznačuje, že ji asi nevnímáte úplně idylicky...
Byla to doba, kdy se otevřela velká naděje. Byla to doba, kdy se dokonce věřilo, že od té chvíle bude všechno dobře a správně a že nový režim, tedy státní aparát, už nebude dělat žádné nekalosti, že bude „s námi“. Byla to doba, kdy se věřilo, že bude všechno jinak… A píše se rok 2015 a na Hradě už máme druhého zaměstnance někdejšího Prognostického ústavu.
Prudký nástup svobody podtrhnul jisté rysy české povahy, někdy označované jako “čecháčkovstvi”. Jak nás tato doba “obnažila"?
Nemám rád výrazy jako „čecháčkovství“ či „švejkování“, protože to vždycky závání tím, že nás někdo chce především upozornit na to, že on žádný švejkující Čecháček není. A to ani nemluvím o tom, že vůbec neví, co by to „švejkování“ vlastně mělo být…
Ale na otázku se dá odpovědět velmi prostě: po normalizačních letech, kdy se všechno vyrábělo podomácku, svépomocí, přišla doba, kdy zas Češi hlavně vymýšleli, jak obejít nejrůznější věci při konfrontaci s okolním světem, často proto, aby za ně nemuseli – zbytečně – platit.
Snad postačí jako názorný příklad záchody na benzínových pumpách v Rakousku… Jeden zaplatil a pak podržel dveře dalšímu, aby ten už platit nemusel – ovšem toho to po vstupu celého osprchovalo, neboť tam mezi použitími docházelo k automatické očistě… Takže ten druhý vyšel mokrý, ale šťastný, že ušetřil nějaký ten šilink.
Nestýská se nám po té energii, spontaneitě, po divoké klubové scéně, po něčem ryzím oproti mnohem uměřenějšímu a umělejšímu dnešku?
Myslím, že záleží na tom, kdo byl tehdy v jakém věku. Pokud to někdo má spojené s mládím, tak se mu po tom pravděpodobně občas zasteskne a nostalgicky vzpomíná, jak tehdy dováděl – zvlášť když má teď třeba na krku hypotéku, tři děti a manželka ho občas pěkně štve. Já tedy takovou nostalgií nijak zvlášť netrpím…
A samozřejmě pro plno mladých lidí, kteří byli zrovna ve správném věku, to byla doba, kdy se mohli dostat velmi rychle a snadno na nějaké dobré místo, protože staří komunisti museli odejít a noví lidé nebyli. A tak dneska jsou často tito mladí revolucionáři pořád na těch samých místech a dělají všechno pro to, aby se to nezměnilo, aby to „doklepali“.
„Já se tam budu snažit udržet, dokud to půjde,“ řekl mi nedávno jeden komentátor o médiu, v němž pracuje. Té upřímnosti si cením, ale stejně mi je z toho smutno, protože se tu ukazují důvody té „únavy z demokracie“ – ti, co si drželi teplá místečka kdysi, byli akorát vyměněni za jiné, mladší. Ta mentalita, to „hmyzí chování“ zůstává.
Čím dál víc se 90. léta jeví jako křižovatka českých dějin. Přestože v Sametaní nešetříte ironií, kritikou, místy i černým humorem, spousta věcí mohla dopadnout také mnohem hůř při té zpětně viděné naivitě, ne? Například odsun sovětských vojsk a vstup do NATO možná dostává svou pravou váhu až dnes.
Jistě, to je právě to, co nás dodnes mate při náhledu na to, co se stalo. Na zhroucení komunismu všichni vydělali, pokud pomineme nějaké zklamané komunisty z přesvědčení… Na poznámky o tom, že to všechno bylo možná řízené bývalými komunisty a estébáky, kteří na rozdíl od Jakeše nebyli mdlého rozumu, mnoho lidí totiž jen vyhýbavě odpoví, že my se teď ale určitě máme taky líp.
Ano, ale ještě líp by nám bylo – i když většinu už to asi opravdu nezajímá, nebo si nechtějí kazit vzpomínku –, kdybychom věděli, jak to tehdy doopravdy bylo, protože je nám to pořád vykládáno pouze těmi samotnými aktéry. Vždyť všechna ta hladká a kluzká klišé, která se dnes opakují při výročích 17. listopadu 1989, svou vyprázdněností už téměř připomínají projevy při někdejších komunistických výročí.
A co se týče sovětských vojsk a NATO… Máme tady příklad Mnichova, ať si o něm Petr Zelenka točí, co chce. Máme tady zkušenost z Plzně – americká vojska se zastavila. Víme, že v roce 1956 Maďarsku taky nikdo nepomohl. Takže si nedělejme iluze, střední Evropa je jenom takové předpolí, nárazníkové pásmo, kde občas někdo umístí vojska a jindy zas někdo jiný chce umístit radar. Nepropadejme zbytečně záchvatům výjimečnosti, jsme nedůležití a v nejlepším případě používaní…
Myslím, že pořád ještě bojujeme o to, abychom byli součástí demokratické Evropy, aby Česká republika nebyla mezi státy, kam byla demokracie pouze dovezena, ale vůbec nejde s tamní mentalitou a kulturou dohromady… Vždyť tři naši poslední premiéři, pokud nepočítáme ty úřednické, se rozvedli a vzali si blondýnu – to je jak z nějaké přitroublé filmové série Nasadíme na něj blondýnu I, II, III. A ten současný premiér se akorát směje jako prosťáček, snad nikdy nikde nepracoval a na byt si údajně našetřil z poslaneckých náhrad.
Mají "devadesátky", zejména u nás, našlápnuto k tomu, že se na ně bude vzpomínat jako na výjimečnou dobu podobně jako třeba na šedesátá léta?
Je pravda, že stejně jako v šedesátých letech se o nás tehdy chvilku svět zajímal. Rozdíl je ale v tom, že v šedesátých letech tady došlo k velkému kulturnímu vzmachu. Ten se v devadesátých letech určitě neopakoval.
Jde hlavně o to, aby ze zpětného pohledu nebyla devadesátá léta vlastně jen takovou nepatrnou výhybkou, po níž se hodně věcí a hodně lidí vrátilo zpět. Máme tady teď velkou nostalgii po době normalizace, co se týče zboží. A je tady spousta úspěšných byznysmenů, u nichž pořád nevíme, kde a jak sehnali ten první halíř, díky kterému potom zbohatli.
Podle mě se míra návratu či přechodu od komunistického humpoláctví k demokratické kultivovanosti dá nejlíp poznat na politice, architektuře a gastronomii… O politiky už se tolik nezajímáme, protože jsou nudní a hloupí. Ale bohužel záchazejí se státními, tedy našimi penězi, a pochopitelně je rozhazují a rozkrádají. Ještě pořád jim nedošlo, že nejsou žádní monarchové ani celebrity, ale jen sluhové placení všemi ostatními. Takže se asi brzy něco stane, protože lidé už na takové drahé a špatné služby nejsou zvědaví – uvidíme, co to bude.
V architektuře je jasný posun ke kultivovanosti, tedy hlavně v té soukromé sféře, což mě těší. Ve městech, pochopitelně především v Praze, se staví velmi tuctové stavby, a ty, co by tuctové nebyly, jsou zakázány nebo popotahovány – třeba Kaplického knihovna či teď třeba dům od Evy Jiřičné. To vše pochopitelně i proto, že o stavbách z veřejných peněz rozhodují politici, tedy ti naši dobře placení špatní sluhové, kteří z toho chtějí hlavně mít něco do kapsy.
A v gastronomii tady ještěřada věcí není normální, běžná – to se týká jak surovin, tak služeb a chování v restauracích. Proto jsou kvalitní suroviny a dobré restaurace podle mě pořád trochu dražší, než by byly nebo mohly být, kdyby to už byl všeobecný standard. Kdybychom byli dostatečně „projedení“, tedy znalí jídla a surovin, a kdybychom už do špatných restaurací s neochotným personálem prostě nechodili. Jenže najít u nás dobré restaurace a suroviny je ještě pořád námaha – a tak vlastně i trochu snobárna.
A po létech pozvolné kultivace pak přijde televizní nechuta a dělá jakousi prasárničku z kuřecích kůžiček nebo třeba divotvorný guláš z tlačenky – a lidé si ještě běží koupit knížku, aby na to měli recept a ušetřili! Kdo tedy nezvrací z toho, že jsme na Hradě zadarmo ubytovali špatného vypravěče špatných vtipů s jeho prima partou, či z toho, že bývalý pražský primátor nejenže ještě pořád není ve vězení, ale dokonce je zván do různých televizí, aby tam předváděl své vrcholné číslo „pohoršený Hurvínek“, ten se nepochybně pozvrací ze šmakulád tohoto výtečníka. Protože jeho kulinářské dovednosti připomínají muže, kterého nedávno opustila manželka a jenž se právě po deseti pivech vrátil z hospody.
