Poslední šumavská pastvina

Na začátku listopadu 1918, v bouřlivých dnech rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku Československa, dostává písecký poručík Reiner rozkaz potlačit povstání šumavských Němců, kteří se nehodlají smířit s existencí nového státu a vyhlásí si svou vlastní župu Böhmerwaldgau. Přestože stojí proti obrovské přesile, úkol splní a ke své jednotce se vrátí jako hrdina. Jenže netuší, že v květnu 1949 se bude muset jako nepřítel komunistického Československa dostat přes bavorskou hranici a jeho jedinými spojenci budou právě ti šumavští Němci, proti kterým kdysi bojoval… Poslední šumavská pastvina je čtvrtý dobrodružný román vimperského rodáka Martina Sichingera věnovaný příběhům naší západní hranice.

Po dalším kilometru vystřídala rašelinu půda porostlá šedivou trávou. Mezi roztrhanými mraky se objevil obrys slunce, podobný bílé skořápce. Vyšli na promáčené lesní louce obklopené buky a porostlé jemně zelenou trávou, Reinerův kůň se uvolnil a kráčel spokojeně v rezavé závěji listí a pak se před ním rozvinul zářivý zelený koberec.
„Co je to za kytky?“ zeptal se Reiner.
„Plavuně,“ odpověděl Firman.
Jasně zelené lístky vypadaly jako trpasličí kukuřice a Reinera překvapilo, že si pustina na kraji jeho země pěstuje tak nádherný palouk. Otočil se v sedle a spatřil nekonečnou smrkovou pláň, ze které v dálce vystupovaly hory a pod nimi se leskla pole a louky kolem Strakonic a Písku. Do Bavor vjeli sehnutí v sedlech pod nízko rostoucími větvemi. Šlahouny ostružin se Reinerovi zařezávaly do nohou – zbavily se listí jen proto, aby mu prosekly kůži, a on cítil, že putuje krajinou, která nemá kvést a vydávat plody, ale cosi v sobě skrývat.